Krása je totiž spojena s hubeností. Průměrná váha modelek, arbiterek krásy, byla před 30 lety o 8 procent nižší než váha průměrné Američanky. Dnes jsou modelky hubenější o čtvrtinu. Na touze žen po hubenosti vydělává část farmaceutického a potravinářského průmyslu výrobou pilulek na hubnutí a dietních potravin. Na své si přijdou i kosmetický a reklamní průmysl a média jako zprostředkovatelé reklamy. Na touze žen po hubenosti prodělávají samy ženy.
Standardem se stala nespokojenost žen s vlastním tělem. To se zdá většině žen tlusté — podle výzkumů se 90 procent respondentek domnívá, že trpí nadváhou, přičemž skutečnou nadváhu má 25 procent z nich (stejně tak jako muži); dokonce 45 procent žen s podváhou si myslelo, že jsou tlusté. Většina žen v západní společnosti neustále drží nějakou dietu. Uvádí se, že každý den drží dietu 25 procent žen, 50 procent s ní začíná, končí nebo ji přerušuje.
Odborníci a odbornice tvrdí, že držení diet má za následek vznik a rozvoj chorob z poruch příjmu potravy, nejčastěji anorexii nebo bulimii. Nějakou formou problémů s příjmem potravy trpí nadpoloviční většina žen. Jestliže je anorexie definována jako nutkavý strach z jídla a fixace na jídlo, je možné většinu západních žen v posledních třiceti letech vnímat jako mentální anorektičky. Anorexie a bulimie jsou ženské choroby: 90 až 95 procent osob trpících anorexií a bulimií jsou ženy. Neustálé hlídání si tělesné hmotnosti a přísunu kalorií vede k obsesivnímu chování. K zdravotním problémům spojeným s anorexií patří snížená tělesná teplota, edém, nízký krevní tlak, poruchy srdečního rytmu, řídnutí kostí, neplodnost a smrt. Bulimie vede k dehydrataci, nerovnováze elektrolytů, epileptickým záchvatům, poruchám srdečního rytmu a smrti. Ačkoli neexistuje spolehlivá statistika úmrtnosti na anorexii, zcela jistě se jedná o duševní chorobu s jedním z nejvyšších podílů smrtelných případů.
Žena, která má přísun pouhých 1000 kalorií denně, už nezvládá nic nejen fyzicky, ale především mentálně. Žena, která jí jen o málo víc, než jídali vězni v koncentračních táborech, jen stěží vnímá svět okolo svého talíře. Poruchy příjmu potravy se ale u žen rozšířily až v několika posledních desetiletích. Masový nárůst nastal krátce po tzv. druhé vlně feminismu, tedy po obnoveném volání po ženské rovnoprávnosti, jež se datuje do 60. let 20. století. Poté, co vzaly ženy útokem do té doby muži ovládané pozice ve veřejném životě, nastoupil superštíhlý ideál krásy, který ženám velí, ať už mají jakoukoli váhu, zhubnout „tak pět šest kilo, abych se cítila dobře“. Dvacet let po nástupu Twiggy se desetitisíce Američanek v průzkumech přiznávají, že by raději zhubly pět až deset kilo, než by dosáhly jakéhokoli jiného cíle.
Vysvětlení, proč dochází u mladých žen tak často k poruchám příjmu potravy, je několik. Psychologové a psycholožky se zabývají osobností pacientky nebo její rodinou, v níž hledají dysfunkce, jež pak dávají do souvislosti s onemocněním anorexií nebo bulimií. Těžko ale tento přístup vysvětlí, proč 60 až 80 procent vysokoškolaček z ničeho nic nemůže jíst. Jiní autoři a autorky se domnívají, že extrémní kontrolou přísunu potravy vyjadřuje člověk touhu po kontrole alespoň něčeho, když se komplexní společnost jeho kontrole vymyká. Vysvětlení omezující se na individuální rovinu však neobstojí, je třeba hledat jej na úrovni společnosti.
Americká feministická autorka Naomi Wolfová se soustředí na časovou koincidenci masového rozšíření anorexie s etablováním se žen v prestižních pozicích, a tuto souvislost nepokládá za náhodnou. Tvrdí, že hubený ideál krásy je mýtus, který nemá co do činění s estetikou, ale že jeho charakter je politický. Tam, kde feminismus ženy naučil, aby se nepodceňovaly, je hlad učí podrývat si sebeúctu a bere jim síly ke všemu, co se bezprostředně netýká fyzického přežívání. To, že se anorektičky významně často rekrutují z řad vysokoškolaček, tedy nejnadějnějších adeptek na ty nejvyšší společenské pozice, přidává hypotéze Naomi Wolfové na věrohodnosti.